Knižní novinky 5/2011

Knižní novinky květen 2011

Balabán, J.:

Možná že odcházíme

Možná že odcházíme je jednou z nejvýraznějších povídkových knih, které v české literatuře za poslední roky vyšly. (...) Krátké prózy Jana Balabána se odehrávají v současnosti, ale nestrádají publicisticky sezónní aktuálností; lokalizovány jsou více či méně čitelně do moravsko-slezských končin, nesvazují je však regionalistická připoutání. Po přečtení povídek Uršula, Kolotoč, U komunistů, Kluk nebo Hořící dítě zůstáváme v ustrnutí: obyčejní lidé, obyčejné děje, ale zcela neobyčejné vystižení toho, co se odehrává v myslích postav, co může být autentickým životním pocitem našich současníků.

Josef Chuchma, Respekt

Enquist, P. O.:

Kniha o Blanche a Marii

Marie Curie-Sklodowská, spoluobjevitelka radia a dvojnásobná nositelka Nobelovy ceny, a Blanche Wittmanová, její asistentka, předtím oblíbené médium a milenka pařížského profesora Jeana Martina Charcota, který se v poslední čtvrtině 19. století proslavil experimenty s ženskou hysterií a mimo jiné byl učitel Sigmunda Freuda. Tyto dvě ženy jsou protagonistkami románu předního současného švédského autora, u nás známého například prózami Strindberg – život, Svržený anděl, Návštěva osobního lékaře, Hamsun či divadelními hrami Ze života žížal, Noc tribádek, Obrázkáři a V hodině rysa. Enquist jako obvykle čerpá z autentického, dokumentárního materiálu, avšak jeho kniha není pouhou literaturou faktu — historické skutečnosti, události a osoby mu slouží k nastolování obecně platných, nadčasových otázek. Výsledkem je netradiční milostný příběh dvou ženských postav, které — podobně jako nebezpečné záření nově objeveného prvku — osudově poznamená jejich vztah k příslušníkům opačného pohlaví.

Mertl, V.:

Dům mezi větrem a řekou

V životě člověka nastávají občas chvíle, kdy zatouží vrátit se do kraje svého dětství, znovu se setkat s místy a lidmi, kteří mu byli drazí, nebo alespoň se vzpomínkami na ně. Tak je tomu i u hrdiny Mertlova románu Josefa Bernase. Když se jeho osobní život dostane do bezvýchodné situace, zdá se mu, že jediným světlým bodem je rodná vesnice Jaktař. Odjíždí proto na týden do svého rodiště, kde chce spolu se světem dětství nalézt i ztracenou životní rovnováhu. Setká se tu sice s mnoha postavami, které si pamatuje z mládí, s kamarády, i s atmosférou, již si tolikrát vybavoval, objeví však i bolestná tajemství a otevřené rány minulosti. Jeho pobyt v Jaktaři nakonec provázejí konflikty s místními obyvateli, pro které se stává nevítaným vetřelcem.
Na otázku, zda Bernasova návštěva Jaktaře splnila svůj účel, i na mnoho dalších autor odpovědi spíše jen naznačuje. Vnímavý čtenář, jemuž Mertl podmanivým vypravěčským stylem podává nelehký vnitřní zápas hrdiny a s hlubokým pochopením líčí spletitost osudů obyvatel vesničky, jistě podle své povahy a životní zkušenosti nalezne odpověď vlastní.

Soukupová, P.:

Zmizet

Druhá kniha Petry Soukupové, za kterou autorka získala cenu Magnesia Litera 2010 pro nejlepší knihou roku.

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové.

Kniha tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.

Strindberg, A.:

Čandala

V románu Čandala se August Strindberg (1849–1912) inspiroval svými zážitky z pobytu na zchátralém zámku Skovlyst nedaleko Kodaně od května do září 1888, kde se stejně jako hlavní postava dostal do konfliktu se správcem zámku. Napínavý příběh vypravuje o nelítostném soupeření dvou mužů, magistra Törnera a správce zámku Jensena, které se odbývá pod slupkou zdvořilosti a přátelství, Strindberg by řekl pod maskami. Je to boj na život a na smrt, podle zásady „jestliže nezničím já tebe, zničíš ty mne“. Strindberg tuto rivalitu vystihl a popsal do těch nejintimnějších podrobností. Pojem „čandala“, který označuje nejnižší kastu v indické společnosti, převzal od Friedricha Nietzscheho. Kultivovaný a vzdělaný „nadčlověk“ Törner nakonec zvítězí nad „barbarem“ Jensenem, a to proto, že opustí morálku a jedná také „barbarsky“. Intelekt „nadčlověka“ magistra Törnera se plně projeví v závěrečné scéně při likvidaci odpůrce pomocí laterny magiky. Strindberg považoval Čandalu za kriminální román a podle švédského literárního vědce a kritika Ulfa Olssona pojednává Čandala také o člověku, který nedovede ovládat své vlastní impulsy, a který je proto nucen poznat, jak se „z uvolněných atomů duše pozvedává mocný hlas přírody“.

Tokarczuková, O.:

Denní dům, noční dům

Olga Tokarczuková je nejúspěšnější a nejprodávanější polskou autorkou, která vstoupila do literatury v devadesátých letech. Každá věc má svou temnou a světlou stránku — píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga — denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Kritikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských dobách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty.